27.11.2005
- Deska desek pro Vlastu Třešňáka
Náš nejrespektovanější
hudební časopis
Rock & Pop vyhlásil
ve svém čísle 4/05 Inventuru
Vlasty Třešňáka Deskou desek.
Recenzi napsal šéfredaktor Vojtěch
Lindaur. V témže čísle vyšel
s Vlastou též rozsáhlý rozhovor.
Ke čtení si můžete pustit ukázky.
Zpráva ze světa,
kde jho se řekne joch
TŘEŠŇÁK & BAND - Inventura
ARECA
MULTIMEDIA 52:02
 Písničkář
Vlastimil Třešňák (1950) natočil
svůj český debut. Ano, nepočítáme-li
flipside singl Václavek vrah
(s Jaroslavem Hutkou, 1970),
na poslední chvíli sešrotovaný
náklad kompilace písničkářského
sdružení Šafrán (1977), v zahraničí
vydaná alba, ani Koláž (1995),
nově zaranžované dávné písně,
pak je Třešňákovou tuzemskou
prvničkou Inventura, navzdory
názvu.
"Jsem šlechtic, který nikdy
nelhal," praví Dumasův mušketýr
Athos a plebejec Třešňák mu
sumářem písní z posledních let
právem stojí po boku, pobočník
pravdy, možná neústupnější než
proslavený opilý šermíř. Tucet
neveselých písní, hněvivé, vzteklé
melancholické, deziluzivní i
skeptické disputace s organizovanou
silou státu, zbabělostí takykamarádů,
národní pamětí-nepamětí snad
bude jednou patřit k nejvášnivějším
svědectvím doby svobody-nesvobody.
Ne ale jako prvoplánové ideologické
omalovánky, ale naštěstí však
jako poezie
našich poezii nepřejících časů.
 Milení Cikáni prý
dali Vlastimilovi vale, že mají
jiné kšefty, a tak též malíři,
spisovateli a fotografovi nezbyli
než bílí koně: výtečný bubeník
a skladatel Martin Rychta, tenorsaxofonista
Jan Štolba, všeuměl a violoncellista
Olin Nejezchleba a především
kytarista (i basový) Jaromír
Panáček, na bookletu snad v c.k.
převlecích vyobrazení před karlínským
viaduktem. Třešňák a band. Jednou
mi Vlasta volal, abych mu do
telefonu pustil jistou písničku
od amerických Iron Butterfly
(cože?!), teď už chápu. Valivý
a kompaktní bigbítový zvuk svou
jednoduchostí a úsporností vychází
nejspíš ze zámořského rocku
přelomu šesté a sedmé dekády
a vhodně doplňuje Třešňákovu
geniálně diletantskou dvanáctistrunnou
kytaru a na první poslech identifikovatelnou
foukací harmoniku.
"Bože já vůl ječím/jak by mě
brali na nože/A přitom mě berou/jenom
na hůl," řve Třešňák v úvodním
Volebním guláši, a mně podle
toho hněvivě hysterického hlasu
zas napadá kultovní britský
písničkář Kevin Coyne. Když
se však Vlasta ušklíbne, že
ho na "neotřelý rým na lásku,"
napadá jen "registr svazků",
jako bych slyšel Captaina
Beefhearta křtěného Vltavou.
Moby Dick je obžalobou
fašismu a komunismu, obavou
z "mstících pluků", které plují "neochvějně
dál"..."Sieg und Heil, Čest a
práce!", a jak z hloubi
hrdla drtí mezi zuby "Blitzkrrrrieg
a Vítězný únorrrr" (a pomáhá
si neartikulovanými výkřiky),
jako bych slyšel kostnický
Husův monolog v podání Zdeňka
Štěpánka.
 K plnému vychutnání
(a je-li to nutné, tak i k porozumění)
některých písní je dobré znát
Třešňáka spisovatele, jindy
alespoň jeho curriculum, víte?
V Povolení k pobytu si totiž
pohrává s modelem jazykových
potyček svých literárních hrdinů
pana Praga a pana Moritze. ("Je
mořská nemoc nakažlivá?"... "proč
se sirotci modlí Otčenáš?")
K úplnému pochopení jedné z nejkrásnějších
písní alba Dopis Olze je docela
dobré vědět, že Třešňákův vztah
k někdejší první dámě země byl
kdysi dávno zpečetěn založením
napůl recesistického vydavatelství
brakové literatury Hrobka a
nejspíš narušen po roce devadesát:
"Chraň bůh, to že jsi ty?/Ne,
ty nejsi ona!" A své kamarádce,
kterou hledal "zmrzlý zmrzlou
v lavinách" posílá rezignovaný
vzkaz: "Žiju v jiném světě/kde
JHO se řekne - JOCH."
Nejsilnější skladba
alba, Die Kameraden, je náhodný
dialog mezi zpěvákem a vágusem,
německým veteránem druhé války,
který vzpomíná na frontu a kamarády
a ptá se "Furt tak sám/Jestlipak
máš taky kámoše, Die Kameraden?
- Mám, Jawohl, natürlich!Ano!/
A právě kvůli nim je přes další
sloky razítko CENZUROVÁNO!"
Koncentrovaná
deziluze, pravdivá inventura
jako by z jiného, ale přitom
bolestně zřejmě našeho světa.
Z posledních patnácti
let máme málo tak silných a
přesvědčivých alb jako je toto.
VOJTĚCH LINDAUR
|
